MAKI //RE:AL

MAKI // RE:AL

„Co si o mně budou ostatní myslet?“

Otázka, která paralyzovala i ty nejschopnější.

Zbrzdila víc kariér než zranění.

Ach jo… i tu moji.

Jedna z nejtěžších věcí na cestě sportovce není únava ani prohry.

Je to – být vidět.

Zvlášť ve chvílích, kdy se nedaří. Když se trápíš. Když nezapadáš do škatulky očekávání.

Dnes je každý názor slyšet. A vidět.

Ventilovat ho je snadné – bez kontextu, bez respektu, bez následků.

Ale s dopadem, který někdy bolí víc než jakýkoli trénink.

Já sama tím prošla.

A vím, jak těžké je zůstat sám sebou.

A taky vím, že tenhle strach je normální.

Patří k cestě. Jen se o něm málo mluví.

Být inspirací je radost.

Být vidět je pro sportovce příležitost.

Ale každá viditelnost má i svůj stín.

Čím víc “svítíš”, tím snáz se stáváš terčem.

Čím líp znáš sama sebe, tím míň tě zraní, co si o tobě myslí ostatní.

A čím silnější je tvoje „proč“, tím klidněji ustojíš tlak zvenčí.

Pro mladé sportovce je to další neviditelný soupeř –

zvlášť pro ty, kteří ještě nemají pevný vnitřní kompas.

Nevědí, jak unést odlišnost. Nemají nástroje, jak zvládnout kritiku, pomluvy nebo nepochopení.

A tak je často „bezpečnější“ zapadnout.

Nevyčnívat. Hlavně nebýt moc. Nebo málo. Nepůsobit trapně.

Ti, kdo opravdu něco dokázali, tě nikdy neponíží za to, že se snažíš. Mají dost práce se svou vlastní cestou. To mi věř.

Ale je taky důležité naučit se rozeznat rozdíl:

mezi „konstruktivní kritikou“ a hlukem gaučových expertů, co rozumí všemu od biomechaniky po mentální koučink – z pohodlí anonymního profilu.

To není zpětná vazba. To je šum.

Zato slova trenéra, spoluhráče, rodiče nebo mentora – můžou bolet víc, ale mají váhu.

Často vidí náš potenciál a chtějí nám ho pomoci jen naplnit. ( A někdy je fér si přiznat, že i blízcí se můžou mýlit – a že je ok si s respektem nastavit hranice.)

A když se naučíme ten tlak zpracovat,

může z něj vyrůst víc než jen výkon.

Může z něj vyrůst i náš charakter. A ten nám nakonec zůstane i mimo sportovní svět????????❤️‍????.